Porušení
práva Společenství Českou republikou od účinnosti novely
č. 50/2013 Sb.
aktualizace
ke dni
Valné
hromady asociace dne 20.12.2017
se
schválenými návrhy usnesení členů výzkumu Konopí je lék
(Cannabis is The Cure)
navržených
schválit od 17.11.2017 k Mezinárodnímu dni pro lidská práva dne
10.12.2017
Klíčová
slova: výzkum
cannabis, odborná dostupnost genetik cannabis k výzkumu, cenová
dostupnost léčby cannabis, inovace a léčba, aspekty
cannabisterapie a adiktologie, principy harm reduction, evropská
strategie drogových politik a harm reduction, judikatura,
protikartelová opatření Společenství a informační společnost,
naléhavost projednání
Pozn:
Směrnice
Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o
postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů
a předpisů pro služby informační společnosti nahradila Směrnici
98/34/ES
Porušení
práva Společenství proti obžalovaným členům výzkumu Konopí
je lék (Cannabis is The Cure) za nedovolenou výrobu konopných
drog/léčiv pouze v roce 2017 u členů výzkumu, kteří dali
svolení, doložme v dovolání NS ČR na rozhodnutí:
Krajský soud v Brně dne 7.12.2017 č.j. 7 To 362/2017 ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25.5.2017 č.j. 11
T 130 /2016,
dále dovolání na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
16.5.2017 č.j. 4
To 33/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky
ve Zlíně, ze dne 23.2.2017, dále dovolání na rozsudek
Vrchního
soudu v Praze ze dne 12.6.2017 č.j. 11 To 48/2017 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 9 T 5/2016 ze dne
27.2.2017, dále doložme odvolací řízení vedené u Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 9.1.2018 č.j. 2 To
265/2017 na rozsudek Okresního soudu v Šumperku dne 12.10.2017 č.j.
3
T 109/2017, dále pak dovolání proti usnesení Městského soudu v
Brně ze dne 11. 7. 2017, č.j. 23 Nc 906/2016 a usnesení Krajského
soudu v Brně dne 30.10.2017 č.j. 15 Co 295/2017, dále dovolání
proti usnesení
Okresního soudu v Prostějově ze dne 4.7.2017 č.j. 2 Nt 1151/2014
a usnesení Krajského soudu v Brně dne 30.8.2017 č.j. 5 To
297/2017, dále pak ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 3899/2017
proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 5.10.2017 č.j.
3 T 131/2017 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.11.2017
č.j. 9 Nt 19/2017 a dovolání proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.4.207 č.j. 67 Nc 8008/2017
ve spojení s usnesením ze dne 14.7.2017 č.j. 67 Nc 8008/2017 a
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2017 č.j.11
Co 246/2017 ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2017 č.j.11
Co 246/2017.
Obecně
k výše uvedeným trestním řízením
Obžalovaní
členové výzkumu Konopí je lék (Cannabis is The Cure) doložili
dne 13.12.2017 k ústavní stížnosti asociace Cannabis is The
Cure,z.s. sp. zn. IV. ÚS 3899/17 letité porušování čl. 2 s 3
Evropské úmluvy o lidských právech a porušování čl. 34 a 267
Smlouvy o fungování Společenství Českou republikou doložených
v odmítnutých dovoláních ode dne 27.10.2011 Nejvyšším soudem
ČR sp.zn.
8 Tdo 1231/2011 až do dne 30.2016 sp.zn. 6 Tdo 323/2016 a doložených
v odmítnutých ústavních stížnostech sp.zn. II. US 664/12,
IV.US 4859/12, II. US 1311/13, II.ÚS 289/14, I. ÚS 2431/15, II.
3196/15, III. US 396/16, II. US 1091/2016, IV.ÚS 3238/16 a III.ÚS
3354/16 a správních řízeních a kárných podnětech sp. zn. SPR
ÚS 49/17 a u Nejvyššího státního zastupitelství ČR pod
sp.zn. 3 SPR 24/2017.
Obžalovaní
členové výzkumu za nedovolenou výrobu konopných drog/léčiv v
dovoláních a ústavních stížnostech doložili jednoznačnou
nepravdu Ústavního soudu ČR, že konopí je prý údajně
prekurzor a spor nepatří Soudnímu dvoru, protože prý zákon o
návykových látkách údajně není technickým předpisem k výrobě
konopí jako léku. Což je vědomá nepravda.
Obžalovaní
jsou společně se zřizovateli Edukativní konopné kliniky,
zakladateli European Ecumenical Church of Nature a asociaci Cannabis
is The Cure,z.,s., mnoha a mnoha advokáty registrovanými u ČAK a
vlastním
náhledem na roli trestního práva kulturní civilizované země
ctící ochranu života a zdraví a právo na důstojnost, osobní a
společenský život, právo na informace, na vědu a umění,
hluboce
přesvědčeni, že jejich jednání nikdy nevykazovalo žádné
znaky trestného činu, ba naopak prospěchu na osobním, rodinném a
veřejném zdraví a soukromých a veřejných rozpočtech,
soud
tedy jejich jednání nesprávně právně posoudil.
Obžalovaní
totiž nenakládali jako
plně právně způsobilí a zcela příčetní lidé s omamnými a
psychotropními látkami nedovoleně
ve smyslu § 283 trestního zákoníku, tj.
bez povolení k nakládání s uvedenými látkami ve
smyslu § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách
(dále jen „ZoNL“), neboť
z důvodu nadřazenosti práva Evropské unie (dále jen „EU“
nebo „Společenství“) nelze na ně nahlížet, že by konali
nedovoleně ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákoníku,
tj. že by konali bez povolení ve smyslu výše uvedených
ustanovení ZoNL, a to z následujících důvodů, které
potvrzuje usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2017 č.j. III.
ÚS 3354/2016, bod 34 a je doloženo ve spisech v rozhodnutích o
porušení práva Společenství neoznámením novelizací výroby
konopí jako léku novelami č. 141/2009 Sb. a č. 50/2013 Sb.. ve
stanovisku
Parlamentního institutu ze dne 28.3.2012 č. 0590P, Úřadu pro
technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ze dne
12.9.2014, č.j. 08780/000/2014 a stanovisku MZ ČR ze dne 14.3.2016
č.j. MZDR 14780/2016-4/MIN/OVA.
I.
Ačkoliv
§ 24 ZoNL zakazuje pěstování konopí a tím de
facto znemožňuje
vydání povolení k nakládání s konopím dle § 4 a § 8
uvedeného zákona, doznal tento absolutní prohibiční režim
odchylky v podobě zákona č. 50/2013 Sb. Zákon č. 50/2013 Sb.,
kterým se mění zákon o léčivech a o změnách některých
souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších
předpisů, zákon o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon o
správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tzv.
zákon „konopí do lékáren“ (dále jen „ZKdL“), jež zavedl
s účinností od 1. března 2014 legální režim pěstování
konopí k lékařským účelům v podobě zejména nově zavedených
§ 24a a § 24b ZoNL a § 79a ZKdL (dále jen „sporná ustanovení
ZkdL“).
Podmínky
pro pěstování konopí za lékařskými účely stanovené sporná
ustanovení ZKdL jsou na základě ustálené judikatury Soudního
dvora založené na rozsudku ve věci C-194/94 CIA Security
International, bod 54, vůči obžalovaným nevymahatelné z důvodu,
že představují tzv. technický předpis ve smyslu směrnice
Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES, který, ačkoli měl, tak
nebyl Evropské komisi (dále jen „Komise“) oznámen.
II.
K
uvedenému závěru je třeba dospět na základě následujících
skutečností:
Ustanovení
§ 24a a § 24b ZoNL představují čistě národní právní úpravu,
tj. jejich přijetí není žádným způsobem požadováno unijními
právními předpisy, což by vedlo ke zproštění ČR od povinnosti
oznámit ZKdL Komisi dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice
98/34/ES.
V
případě § 24a a § 24b ZoNL se jedná o technický předpis v
podobě tzv. jiného požadavku ve smyslu čl. 1 bod 3 ve spojení s
bodem 9 směrnice 98/34/ES, jehož neoznámení ve fázi návrh
předpisu podléhá sankci nevymahatelnosti.
Dle
čl. 1 odst. 3 směrnice se „jiným požadavkem“ rozumí
„požadavek […] kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany
spotřebitelů […], který má vliv na jeho spotřební cyklus po
jeho uvedení na trh, […], pokud tyto podmínky mohou významně
ovlivnit […] uvedení na trh“ daného výrobku.
Je
nesporné, že § 24a a § 24b ZoNL stanoví požadavky na určitý
výrobek, a sice konopí za léčebnými účely, uložené především
z důvodu ochrany spotřebitelů.
Dále
se požadavky § 24a a § 24b ZoNL týkají používání výrobku ve
smyslu čl. 1 bodu 9 směrnice 98/34/ES.
Mimoto
se požadavky § 24a a § 24b ZoNL týkají životního cyklu daného
výrobku (konopí za léčebnými účely) po uvedení na trh. V
předmětné věci dochází k uvedení výrobku na trh (nejpozději)
při dodání konopí za léčebnými účely Státním úřadem pro
kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) provozovateli lékáren dle
§ 24 odst. 2 ZoNL.
To
zcela odpovídá definici nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 2008/765/ES, kterým stanoví požadavky na akreditaci a
dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh
stanovující obecnou definici pojmu „uvádění na trh“
definovaného jakožto „první dodání výrobku na trh“ (čl. 2
bod 2 daného nařízení), pod kterým je třeba rozumět „dodání
výrobku k distribuci […] na trh […] v rámci obchodní činnosti,
ať už za úplatu nebo bezplatně“ (čl. 2 bod 1 daného
nařízení).
Je
nesporné, že při dodání konopí za léčebnými účely Státním
úřadem pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) provozovateli
lékáren dochází k dodání výrobku k distribuci na trh ve smyslu
výše uvedeného. Tato činnost je vykonávaná za úplatu, jak
vyplývá z § 24b odst. 2 ZoNL, jež stanovuje cenu za převod
konopí provozovateli lékárně. Stejně tak je třeba na SÚKL v
předmětném ohledu nahlížet jakožto vykonávající obchodní
činnost v podobě subjektu, kterému byl státem svěřen obchodní
monopol ve smyslu čl. 37 Smlouvy o fungování EU, což jednoznačně
dokládá, že z hlediska unijního práva SÚKL v předmětném
ohledu vykonává obchodní činnost ve smyslu čl. 2 bodu 1 nařízení
č. 2008/765/ES.
Sporná
ustanovení ZKdL dále představují „podmínku“ vztahující se
na používání dotčeného výrobku (konopí), která může
významně ovlivnit jeho uvedení na trh. V této souvislosti je
zřejmé, že distribuční monopol lékáren na základě sporných
ustanovení ZKdL (viz např. výraz v § 24b ZoNL o dodávce konopí
„výhradně provozovateli lékárny k přípravě léčivých
přípravků“) zásadním způsobem ovlivní uvedení na trh
léčebného konopí v porovnání se stavem, kdyby bylo volně
obchodovatelné za tržních podmínek nabídky a poptávky. Nutno si
uvědomit, že konopí je samo o sobě léčebné, tj. pro jeho
léčebné vlastnosti není třeba farmaceutického zpracování.
Státní požadavek v podobě dodání konopí vybranými dodavateli
SÚKL, jež jej dále dodá do lékáren, nemá samo o sobě léčebnou
hodnotu, ale má zabránit legálnímu pěstování, užívání a
obchodovatelnosti konopí za léčebnými účely, čímž
jednoznačně významně ovlivňuje uvedení na trh v porovnání s
ostatními volně obchodovatelnými výrobky.
III.
Za
účelem předejít účelovému argumentu, že konopí je omamnou
látkou a tudíž nelze na ni nahlížet jako na běžný výrobek,
lze jednoduše odkázat na rozsudek Soudního dvora ve věci C-137/09
Josemans, zejména body 37 až 41, v jehož rámci Soudní dvůr
potvrdil význam omamných látek jako je konopí za léčebnými
účely a i jejich a
priori obchodovatelnost
podléhající přezkumu unijním soudem z hlediska unijního práva.
Uvedené
tvrzení o nutnosti oznámit ZKdL byla i potvrzena Parlamentním
institutem Poslanecké sněmovny v březnu 2012.
Nelze
tak než dospět k závěru, že sporná ustanovení ZKdL představují
technický předpis v podobě tzv. jiného požadavku ve smyslu čl.
1 bod 3 ve spojení s bodem 9 směrnice 98/34/ES, jehož neoznámení
ve fázi návrh předpisu dle čl. 8 směrnice 98/34 vede k jejich
nevymahatelnosti vůči obžalovanému, na kterého tak nelze hledět
v tom smyslu, že nakládal nedovoleně s omamnými a psychotropními
látkami ve smyslu § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona
trestního zákoníku, resp. bez povolení k nakládání s uvedenými
látkami ve smyslu § 4 a § 8 ZoNL.
IV.
Obžalovaní
dále namítají nevymahatelnost ustanovení § 1 odst. 1 ve spojení
s přílohou 1, § 1 odst. 2 ve spojení s přílohou 2 a § 2 ve
spojení s přílohou 3 vyhlášky č. 221/2013 Sb., kterou se
stanovují podmínky pro předepisování, přípravu, výdej a
používání individuálně připravovaných léčivých přípravků
s obsahem konopí pro léčebné použití, jež je ratione
temporis na
předmětnou věc aplikovatelná.
Ustanovení
§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 221/2013 Sb. stanoví ve spojení s
přílohou č. 1 dané vyhlášky jakostní požadavky na léčebné
konopí a představuje tak technickou specifikaci ve smyslu čl. 1
bod 2 směrnice 98/34/ES, tj. první kategorii technického předpisu
ve smyslu čl. 1 bod 9 směrnice 98/34/ES.
Ustanovení
§ 1 odst. 2 ve spojení s přílohou 2 dané vyhlášky stanoví
jakostní požadavky na léčebné konopí a představuje tak
technickou specifikaci ve smyslu čl. 1 bod 2 směrnice 98/34/ES, tj.
první kategorii technického předpisu ve smyslu čl. 1 bod 9
směrnice 98/34/ES.
Ustanovení
§ 2 ve spojení s přílohou 3 vyhlášky 221/2013 Sb. umožňuje
pouze lékaři předepisování léčebného konopí a představuje
tak jiný požadavek ve smyslu čl. 1 bod 3 směrnice 98/34/ES, tj.
druhou kategorii technického předpisu ve smyslu čl. 1 bod 9
směrnice 98/34/ES.
Ačkoliv
byla vyhláška č. 221/2013 Sb. Komisi dle směrnice 98/34/ES
oznámena, byla postoupena do oznamovací procedury v tzv. naléhavém
režimu dle čl. 9 odst. 7 směrnice 98/34/ES, jež umožňuje
přijetí technického předpisu bez nutnosti dodržet tříměsíční
lhůtu dle čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34/ES (viz body 11 a 12
notifikačního formuláře zaslaného Českou republikou Komisi v
rámci předmětného oznámení.
Jakožto
výjimka z běžného režimu stanoveného čl. 9 odst. 1 směrnice
98/34/ES je třeba naléhavý režim čl. 9 odst. 7 směrnice
98/34/ES použít restriktivně, tj. pouze v míře nezbytně,
přičemž důkazní břemeno přísluší členskému státu.
Čl.
9 odst. 7 směrnice přitom zní: „Odstavce 1 až 5 se nepoužijí,
je-li členský stát z naléhavých důvodů způsobených vážnými
a nepředvídatelnými okolnostmi, které souvisejí s ochranou
veřejného zdraví nebo s bezpečností, s ochranou živočichů
nebo rostlin, nucen ve velmi krátké lhůtě připravit technické
předpisy tak, aby byly neprodleně vydány a provedeny, aniž by
byly možné jakékoli konzultace.“
Je
zřejmé, že při přijetí žádné naléhavé důvody způsobené
vážnými a nepředvídatelnými okolnostmi související s ochranou
zdraví neexistovaly.
Česká
republika tudíž nebyla oprávněna použít naléhavou proceduru
čl. 9 odst. 7 směrnice 98/34/ES při přijetí vyhlášky č.
221/2013 Sb. Na danou vyhlášku je tedy třeba nahlížet ve smyslu,
že nebyla řádně Komisi oznámena dle čl. 9 odst. 1 směrnice
98/34, a tudíž jsou výše uvedena ustanovení této vyhlášky
vůči obžalovanému č. 1 nevymahatelná a nelze na něj hledět v
tom smyslu, že nakládal nedovoleně s omamnými a psychotropními
látkami ve smyslu § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona
trestního zákoníku, resp. bez povolení k nakládání s uvedenými
látkami ve smyslu § 4 a § 8 ZoNL.
V.
Nad
rámec uvedeného se obžalovaní domnívají, že česká právní
úprava nekonzistentním a nepřiměřeným způsobem omezuje volný
pohyb léčebného konopí, čímž porušuje čl. 34 Smlouvy o
fungování EU, jež zaručuje jednotlivcům svobodu volného pohybu
zboží.
Důvod
je ten, že vnitrostátní právní úprava v podobě zákona č.
378/2007 Sb., o léčivech, zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách a vyhláška č. 221/2013 Sb., stanoví požadavky na
jakost léčebného cannabis, které je de
facto třeba
dovážet z Nizozemska, kde je pěstované k omamným účelům, a
které je prokazatelně méně vhodné pro léčebné použití než
jiné (vnitrostátní či dovezené) odrůdy cannabis včetně zcela
neomamných odrůd cannabis a neomamných metod aplikace omamného
cannabis, jejichž léčebné použití je naopak zakázáno.
Dle
názoru obžalovaných brání čl. 34 Smlouvy o fungování EU
skutečnosti, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-137/09 Josemans
explicitně uznal přípustnost používání omamných látek, jako
je cannabis, k léčebným a výzkumným účelům (viz výše),
uvedené české právní úpravě, která zcela nekonzistentně
umožňuje pouze použiti nevhodného léčebného cannabis
(dovezeného z Nizozemska) sloužícího primárně k omámení a pod
hrozbou trestní sankce zakazuje veškeré pěstování, výzkum a
užívání jiných (vnitrostátních či dovezených) odrůd
cannabis vhodnějších k léčebnému použití.
VI.
Subsidiárně
obžalovaní požadují, aby soud předložil Soudnímu dvoru žádost
o řízení o předběžné otázce dle čl. 267 Smlouvy o fungování
EU týkající se souladu českých právních předpisů s právem
Společenství. Dle názoru obžalovaných by Soudnímu dvoru měly
být předloženy tyto otázky:
-
Je třeba čl. 9 směrnice 98/34/ES vykládat v tom smyslu, že brání v použití naléhavé procedury dle odst. 7 uvedeného ustanoveni v případě vnitrostátní úpravy, jako je vyhláška č. 221/2013 Sb., kterou se stanovuji podmínky pro předepisování, přípravu, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem cannabis pro léčebné použiti, jejímž prostřednictvím jsou stanoveny požadavky na jakost léčebného cannabis a další požadavky na toto zboží?
-
Představuje § 24b zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tím, že umožňuje pěstování konopí pouze vybraným dodavatelům a požaduje, aby veškerý vypěstovaný cannabis pro léčebné použiti byl předán Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, který jej dodá do lékáren, jež jsou jako jediné oprávněny konopí vydávat, technicky předpis ve smyslu čl. 1 odst. 11 směrnice 98/34/ES a je tudíž s ohledem ke skutečnosti, že dané ustanoveni nebylo oznámeno Evropské komisi v souladu s čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES, nevymahatelné ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 55?
-
Je třeba čl. 34 Smlouvy o fungováni EU vykládat v tom smyslu, že bráni vnitrostátní právní úpravě, jako je zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a vyhláška č. 221/2013 Sb., neboť tyto vnitrostátní právní předpisy stanoví požadavky na jakost léčebného cannabis, které je de facto třeba dovážet z Nizozemska, kde je pěstované k omamným účelům, a které je prokazatelně méně vhodné pro léčebné použiti než jiné (vnitrostátní či dovezené) odrůdy cannabis včetně zcela neomamných odrůd cannabis a neomamných metod aplikaci omamného cannabis, jejichž léčebné použiti je naopak zakázáno?
-
Je třeba čl. 34 Smlouvy o fungování EU ve světle skutečnosti, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-137/09 Josemans explicitně uznal přípustnost používání omamných látek, jako je cannabis, k léčebným a výzkumným účelům, vykládat v tom smyslu, že bráni vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje pouze použiti nevhodného léčebného cannabis (dovezeného z Nizozemska) sloužícího primárně k omámení a pod hrozbou trestní sankce zakazuje veškeré pěstování, výzkum a užíváni jiných (vnitrostátních či dovezených) odrůd cannabis vhodnějších k léčebnému použiti?
Porušení
práva Společenství
od
účinnosti novely č. 141/2009 Sb. do účinnosti novely 50/2013 Sb.
Kontext
Odmítnutí
návrhů a žádostí ve věci konopí obviněných členů European
Ecumenical Church of Nature u Nejvyššího správního soudu
ČR jen v roce 2017 s marnou žádostí o položení předběžných
otázek Soudnímu dvoru bylo odmítnuto v řízeních Aprk s návrhem
na určení lhůty rozhodnutí žalob vedených u NSS ČR pod sp.zn.
Aprk 2/2017, Aprk 6/2017, Aprk 12/2017, Aprk 14/2017, Aprk 16/2017,
Aprk 18/2017 a Aprk
30/2017
(nerozhodnuto k třetí žalobě na MK ČR do dne 20.12.2017) a
dále odmítavá a výkladová rozhodnutí předsedy NSS ČR sp. zn.
Tm O 1/2017, č.j. Tm 110/2017, č.j. Tm 314/2017 a č.j. S 916/2017.
Porušení
práva Evropy a Společenství doložme toliko na rozhodnutích
Krajského soudu v Brně vůči vedoucímu výzkumu Mgr. Dušanu
Dvořákovi:
3 To 25/2011, 4 To 505/2012, 8 To 198/2014, 5 To 174/2014, 9 To
43/2015, 5 To 45/2015, 5 To 317/ 2015, 4 To 271/2015, 4 To 273/2015,
9 To 408/2016, 5
To 297/2017
, dále Nejvyššího
soudu ČR:
8
Tdo 1231/2011, 6 Tdo 1493/2014, 11 Tdo 181/2015, 6 Tdo 323/2016
a dále Ústavního
soudu ČR:
II. US 664/12, IV.US 4859/12, II. US 1311/13, II.ÚS 289/14, II.
3196/15, III. US 396/16, II. US 1091/2016, IV.ÚS 3238/16 a III.ÚS
3354/16
Ke
dni 20.12.2017 má Mgr. Dušan Dvořák jen u Krajského soudu v Brně
aktivní řízení: sp.
zn. 22 A 70/2016 a k tomu vztažný protinávrh a odvolání Mgr.
Dušana Dvořáka sp.zn. 17 Co 253/2017 a dále žaloby sp. zn. 18
Cm 236/16 a k tomu vztažný protinávrh a odvolání Mgr. Dušana
Dvořáka sp.zn. 17 Co 195/2017. Ke dni 18.12.2017 byla na podatelnu
Krajského soudu v Brně i k těmto řízením podána zaloba
Cannabis is The Cure,z.s. a zřizovatelů Edukativní konopné
kliniky na průtahy a nezákonná rozhodnutí NSZ ČR, ÚS ČR,
Krajského soudu v Brně a Finanční správy ČR od roku 2010, resp.
2012.
Úvodem
Argumentace
dovolání a předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru
Statutární
zástupci zřizovatelů Edukativní konopné kliniky pod vedením
Mgr. Dušana Dvořáka se (nejen) v ústavních stížnostech sp.
zn. II.
US 664/12 (Dvořák), I.
ÚS 2431/15 (Tetour) a III.
US 396/16 (Dvořáková) domáhali
zrušení
vědomě mylného usnesení Nejvyššího soudu č.j. 8 Tdo 1231
/2011 z
důvodu jeho rozporu s právem na zákonného soudce dle čl. 38
odst. 1 LZPS, s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v
důsledku i se zásadou nulla
poena sine lege dle
čl. 39 LZPS.
Citace
odmítavého usnesení ústavního soudu dne 13.4.2012 sp. zn. II.
US 664/12:
"
(Nejvyšší soud č.j. 8 Tdo 1231 /2011) ... podrobně objasnil, z
jakých důvodů nepředložil
Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí předběžnou otázku.
Učinil totiž závěr, že zákon č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách, není
technickou normou,
kterou je třeba nahlásit podle směrnice Evropského parlamentu a
Rady č.
98/34,
o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických
předpisů s tím, že takový postup je vyloučen již s ohledem na
ustanovení § 1 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož povinnosti
stran zacházení
s prekurzory
a pomocnými látkami vykonává
podle
přímo použitelných předpisů Evropských společenství členský
stát.“
K
tomuto rozporu došlo na základě porušení povinností vyplývající
pro Nejvyšší soud z práva Evropské unie (dále jen“EU“)
týkající notifikace ustanovení ZoNL dle Směrnice 98/34/ES.
Porušení
základního práva zákonného soudce spatřuje dovolatel/é v tom,
že Nejvyšší soud nepoložil SDEU předběžnou otázku dle čl.
267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“),
ačkoli byl
k tomu povinen, jelikož 1)
jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU, přičemž nebyly
splněny výjimky judikatury SDEU, jež zprošťují vnitrostátní
soudy od povinnosti předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval
jako soud poslední instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako
soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky
(srov. nález ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer,
body 22 a 30).
Skutečnost,
že se Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem
dovolatele na položení předběžné otázky použitím
odůvodnění, jehož nesprávnost dovolatel v rámci dovolání
explicitně namítal a doložil důkazními listinami,
je dále příčinou porušení dovolatelova práva na spravedlivý
proces (srov. nález ÚS 2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako
uvedený nález ve věci Pfizer,
body 27 a 30).
V
důsledku tím byla dále porušena ústavněprávně zaručena
zásada nulla
poena sine lege dle
čl. 39 LZPS, dle které „Jen
zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“,
neboť při řádné
aplikaci unijního práva nemohly
dotčené soudy dospět k závěru, že je naplněna skutková
podstata trestného činu, z jehož spáchání byl dovolatel
obviněn.
Souhrnně
k nenotifikacím výroby konopí jako léku dle ust,. ZoNL v letech
2009 - 2014
Nenotifikovány
byly novelizace technických přepisů § 29 ZoNL v součinnosti s §
5, odst. 5) ZoNL novelizací zákonem č. 362/2004, § 8 ZoNL
novelizovaného zákonem č. 141/2009 Sb., dále pak § 5, odst. 5 a
§ 15 písmeno e), resp. f) a současně §§ 24 odst. 1, 24 a) a 24
b) ZoNL novelizované zákonem č. 50/2013 Sb. (cannabis do lékáren),
a to i přes varování Parlamentního institutu.
Unijně
právní rozklad ZoNL jako technického předpisu ve světle § 8
ZoNL
1.
Sumarizace
V
rámci všech trestních řízení stavěl dovolatel svojí obhajobu
také na skutečnosti, že z důvodu nesplnění povinností
vyplývající pro ČR z jejího členství v EU, nelze na základě
utvrzené judikatury Soudního dvora na dovolatele nahlížet, jako
na osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 trestního
zákoníku a konkrétně tímto ustanovení doslova stanovenou
podmínku, že jedná
„neoprávněně“[1][1].
Za
oprávněné jednání nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst.
1, 2 písm. c) trestního zákoníku je bezpochyby třeba považovat
povolení k nakládání s návykovými látky vydávané
Ministerstvem zdravotnictví na základě ZoNL, o jehož vydání
dovolatel za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však
neúspěšně, žádal.
Ovšem
jak bude doloženo podrobněji níže, povolení k zacházení
dle § 8 ZoNL a absolutní zákaz pěstování odrůd rostliny
cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24
ZoNLpředstavuje
tzv. technický předpis ve
smyslu čl. 1 odst. 3,4 a 11 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu
při poskytování informací v oblasti norem a technických
předpisů a předpisů pro služby informační
společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)[2][2].
Jak
bude rovněž doloženo níže, tím, že v rámci novelizace
ZoNL po vstupu České republiky do EU nedošlo
k oznámení § 8 a § 24 tohoto
zákona Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává
se toto ustanovení na základě ustálené judikatury
SDEU nevymahatelné[3][3].
Tím
dochází k tomu, že na dovolatele nelze nahlížet jako na
osobu nakládající s návykovými látkami neoprávněně ve
smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na základě
čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým
usnesením ve vztahu k dovolateli dopustily nesprávného
hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených
základních svobod.
2.
Relevantní
unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich
nedodržení
Volný
pohyb zboží uvnitř EU je úhelným kamenem evropské
integrace[4][4].
V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č.
764/2008[5][5] zásadu
volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze výjimečně
omezit z důvodů veřejného zájmu, a to pouze při dodržení
zásady proporcionality.
Dále
je třeba v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici
98/34. Tento nástroj se týká dvou tematických oblastí.
Jednak
se směrnice 98/34 vztahuje na „technické normy“, přičemž
technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34 definována
jako „technická
specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem k opakovanému
nebo trvalému použití, jejíž dodržování není závazné …“.
Právní režim těchto nezávazných norem je následně uveden
v čl. 2 až 7 směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo
níže, předmětná věc se otázky norem netýká.
Dále
se směrnice 98/34 vztahuje na tzv. technické předpisy – viz
zejména její čl. 1 body 3, 4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice
98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by
se mohlo zdá, že se směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně
technické aspekty výrobků, jako jsou rozměry a technické
vlastnosti, je
rozsah pojmu „technický předpis“ širší,
neboť zjednodušeně řečeno je základním účelem směrnice
98/34 předejít potencionální překážkám volného pohybu zboží,
jež by mohly pramenit z toho, že členský stát přijme
v určitém ohledu národní, tj. neharmonizovanou úpravu.
Jak
zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit
preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze
základů Evropské unie, a že tato kontrola je potřebná,
jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje,
mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými
státy […][6][6].
Podle
judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá,
že pojem „technický
předpis“ zahrnuje
tři kategorie, a sice zaprvé „technickou
specifikaci“ ve
smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný
požadavek“,
jak je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí
zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku
obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice[7][7].
Oproti
výše uvedenému, kdy v rámci posuzování vnitrostátní
právní úpravy omezující volný pohyb zboží mohou být tato
shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na
základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany
legitimního veřejného zájmu[8][8],
stanovuje preventivní informační mechanismus směrnice 98/34
členským státům obecnou oznamovací povinnost, která výjimečně
nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu dotčeného
předpisu.
Konkrétně
čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S]
výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně
Komisi každý návrh
technického předpisu […]“.
Od
této oznamovací povinnosti jsou členské státy zbaveny
v případě „kdy
takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo
evropské [pozn. dovolatele: nezávazné] normy a kdy postačí
informace o dotyčné normě“,
jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o
předpis ve smyslu čl. 10 směrnice 98/34, tj. zejména v případě,
kdy členský stát 1)„plní
závazné právní předpisy Společenství, které vedou k přijetí
technických specifikací nebo předpisů pro služby“[9][9] nebo
2) „plní
závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k
přijetí společných technických specifikací nebo předpisů pro
služby ve Společenství“[10][10].[11][11]
Z toho
vyplývá, že v případě národních předpisů, tj.
neharmonizovaných předpisů, které se neomezují jen na čisté
přebírání unijních nebo mezinárodních technických předpisů,
je oznamovací povinnosti jasně dána.
Na
tom nic nemění skutečnost, že v případě
urgence[12][12] z důvodu
např. ochrany zdraví (např. přijímání nových předpisů
báňskou správou po výbuchu v dole) jsou členské státy na
základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od dodržování lhůt
stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice 98/34, během kterých za
normálních okolností nesmí návrh předpisu přijmout. Oznamovací
povinnost dle čl. 8 však zůstává nedotčena.
Z toho
vyplývá, že i v případě, že na straně jedné nějaký
návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné
ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis,
na straně druhé všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu
vnitrostátního předpisu technický předpis nepředstavují, je
povinnost předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná.
Tato skutečnost implicitně vyplývá z judikatury Soudního
dvora týkající se směrnice 98/34 a zejména z rozsudku ve věci
C-390/99 Canal
Satélite Digital,
v rámci kterého Španělsko stanovilo ve transpozičním
předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik
čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené
směrnice[13][13].
Dle
čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5 nařízení vlády č.
339/2002[14][14] musí
být skutečnost, že předpis byl v souladu s procedurou
směrnice 98/34 Evropské komisi oznámen, uvedena.
[Důsledek
nedodržení oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34]
S ohledem
na důležitost cíle směrnice 98/34 zabránit překážkám
obchodu rozhodl
SDEU po
důkladné úvaze v bodě 54 ve věci C-194/94 CIA
Security International, že
neoznámený technický předpis je nevymahatelný. Tato
judikatura je neměněna a v posledních letech měl SDEU i
příležitost ji aplikovat v případě trestních věcech,
jako je věc C‑267/03 Lindbergtýkající
trestního stíhání v případě hracích automatů či ve
věci C-20/05 Schwibbert týkající
se trestního stíhání za neuvádění označení na kompaktních
disků osvědčující dodržování autorských práv.
3.
Relevantní české
předpisy
§
283 trestního zákoníku zní:
„Kdo neoprávněně vyrobí,
doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo
psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán¨………..
§ 1 ZoNL zní:
„Předmět úpravy
(1) Tento
zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy
Evropských společenství 1 zacházení
s prekursory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc a
působnostsprávních
orgánů nad
dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo
použitelnými předpisy Evropských společenství 1 ,
které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských
společenství vykonává členský stát.“
Poznámka
pod čarou č. 1 ZoNL zní:
„Nařízení Evropského
Parlamentu a
Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog.
Nařízení Rady
(ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví
pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi
Společenstvím a třetími zeměmi.
Nařízení Komise
(ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví
prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 273/2004 o prekursorech drog a
k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla
pro sledování obchodu s prekursory drog mezi
Společenstvím a třetími zeměmi.“
§
8 odst. 1 ZoNL před jeho
novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:
„(1)
Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví.
Na vydání povolení k zacházení není právní nárok.“
§
8 odst. 1 ZoNL po jeho
novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:
„(1)
Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení
k zacházení není vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené
na žádost podle odstavce 7.“
Lze
tak konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci
ZoNL ke zásadní
změně spočívající
v přechodu od režimu, který neobsahoval právní nárok na
získávání povolení k zacházení návykovými látkami, na
režim, který takový právní nárok obsahuje.
§ 24 ZoNL nedoznal od jeho zavedení do 1.4.2013 žádných změn a zněl:
„Zakazuje
se
pěstovat
druhy a odrůdy rostliny konopí
(rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze
skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“
4..
Hodnocení
relevantních českých předpisů z hlediska směrnice 98/34
[Cannabis
jako obchodovatelné zboží, na které dopadává povinnost
notifikace dle směrnice 98/34]
Unijní
judikatura uvádí, že „jelikož
je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek
z Cannabis, jako je marihuana,
obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských
státech, s výjimkou
přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské
a vědecké účely“[15][15].
To
znamená, že ačkoliv unijní právo obecně neuznává, že v
případě omamných látek jde o legálně obchodovatelné
výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě
nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě
použití omamných látek pro
terapeutické a výzkumné účely.
Na
základě uvedeného je třeba konstatovat, že požadavek získat
povolení dle § 8 ZoNL a dále absolutní zákaz pěstování odrůdy
rostliny Cannabis dle § 24 ZoNL nerozlišují podle účelu použití
a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv
velice úzce, tak nicméně zcela jasně)
vymezenou oblast obchodovatelnosti s cannabis za terapeutickými
a výzkumnými účely ve smyslu stanoveném SDEU.
Dále
dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba pod pojmem „výrobek“
chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský
produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato
široká definice umožnit preventivní kontrolu co možná
nejširšího okruhu výrobků, přičemž Komise v této
souvislosti odkazuje[16][16] na
obecnou definici stanovenou SDEU, dle které je třeba považovat za
výrobky ve smyslu čl. 34 SFEU „výrobky,
které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být
předmětem obchodních transakcí“,
což v případě Cannabis za terapeutickými a výzkumnými
účely je jasně dáno.
Na
základě uvedeného je zjevné, že cannabis za terapeutickými a
výzkumnými účely je
obchodovatelným zbožím, jehož
regulace členským státem podléhá notifikační proceduře dle
směrnice 98/34 (o čemž
svědčí i četné notifikace ostatních členských států v rámci
databáze TRIS –
viz např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17][17]).
Uvedené platí ve všech případech, pokud nejde o provádění
unijních předpisů (směrnice) či určitých mezinárodních
ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena v následujícím.
[Hodnocení
§ 8 a §24 jako technického předpisu ]
Jak
vyplývá z § 1 ZoNL a související poznámky pod čarou č. 1
nepředstavuje ZoNL transpozici unijních směrnic, nýbrž
upravuje „v
návaznosti na
přímo použitelné předpisy Evropských společenství zacházení
s prekursory …“.
V této
souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1 ZoNL
skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle přímo
použitelné unijní předpisy (tj. nařízení EU)[18][18] anikoliv,
že provádí unijní předpisy (směrnice) do vnitrostátního
práva. V případě,
že by mělo jít o transpozici unijních směrnic (quod
non),
na kterou by se mohla aplikovat odchylka od oznamovací povinností
dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by ZoNL
obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních
pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů
vlády[19][19] odkaz
na příslušné unijní směrnice.
To
znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny cannabis nevyplývá
povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a zákaz pěstování této
odrůdy dle § 24 ZoNL ze závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10
odst. 1 první odrážka směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci,
že by ČR prostřednictvím § 8 a § 24 ZoNL plnila ve smyslu čl.
10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky vyplývající z
mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných
technických specifikací (viz rovněž níže).
V souladu
s judikaturou tak přestavuje § 24 ZoNL bezpochyby technický
předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34, neboť zcela
zakazuje výrobu[20][20] odrůdy
rostliny cannabis.
Pokud
jde o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8
ZoNL, je třeba upozornit, že obecně judikatura SDEU nepožaduje
notifikaci předpisů, jež se netýkají výrobků, nýbrž výkonu
(podnikatelské) činnosti. Jak však SDEU ve vztahu k úplnému
zákazu provozování hracích automatů ve
věci C‑267/03 Lindberg uvedl,
představuje absolutní zákaz výkonu činnosti související
s určitým zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky
v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek
získat povolení za účelem uvádění výrobků na
trh [21][21], technický
předpis[22][22]. Dovolatel
předjímá, že jediný rozsudek SDEU, který by zdánlivě hovořil
v neprospěch dovolatele, se týkal používání měřičů
alkoholu. SDEU v této věci (výjimečně) nepřijal námitku
nevymahatelnosti, neboť mezi trestními předpisy týkající se
řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě kterých
státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi, neexistuje
kausální vztah, který by dopadal na obchodovatelnost s nějakým
zboží[23][23].
V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně
souvisí se státním omezením (regulací), pokud jde
obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno podotknout, že posouzení
případu Lemmans je
v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc
irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší
soud ani nepustil – viz níže.
Dovolatel
dodává, že unijní judikatura se dosud explicitně nezabývala s
otázkou důkazního břemena, pokud jde o doložení, zda jde o
neharmonizovaný (technický) předpis. SDEU se omezuje na to, že
v případě namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného)
technického předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat, zda
jde o technický předpis a zda byl v souladu se směrnicí
98/34 oznámen[24][24].
Z toho ovšem dle názoru dovolatele a
contrario jasně
plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného)
technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky
mohl doložit, že nějaké konkrétní ustanovení s určitostí
nevyplývá z kvanta harmonizovaných předpisů). Z uvedené
judikatury tak naopak plyne, že zjištění skutečnosti, že jde
o neharmonizovaný technický předpis, přísluší dotčenému
národnímu soudu. Nehledě na uvedené se však dovolatel domnívá,
že v porovnání s paušálními tvrzeními dotčených
soudů, dostatečně doložil, že
v případě §§ 8 a 24 ZoNL jde o (neharmonizované) technické
předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je
třeba je dle směrnice 98/34 oznámit.
[Otázka
provedené notifikace]
V této
souvislosti by dovolatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou
elektronickou databázi TRIS[25][25] Evropské
komise, jejíž prohledání doloží, že ZoNL neprošel v době
skutku dovolatele (zejména v souvislosti s přijetím
zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění ZoNL) oznamovací
povinností dle směrnice 98/34.
Indicií
pro neprovedení notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve
smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a § 5 nařízení vlády č. 339/2002
není nikde v rámci ZoNL zmínka o případné
notifikaci[26][26].
Skutečnost,
že ZoNL nebyl dle směrnice 98/34 oznámen uvedlo Ministerstvo
zdravotnictví dne 18. května 2011 č.j. MZDR 35213/2011 doloženém
při prvním dovolání dovolatele Nejvyššímu soudu s touto
argumentací: „Zákon
č. 167/1998 Sb., není technickým předpisem, aby bylo nutné
provádět v rámci jeho přípravy technickou notifikaci,
nehledě na skutečnosti, že zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován
dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“
[Otázka
aplikace směrnici 98/34 na Zo NL ratio temporis]
Ačkoliv
byl ZoNL přijat před vstupem ČR do EU, prošel tento zákon po
vstupu ČR k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č.
141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, došlo ke změně sporného §
8 ZoNL,
jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na
vydání povolení k nakládání s návykovými látkami,
na režim, jež takovýto právní nárok zná. Tato
změna technického
předpisu po
vstupu členského státu do EU zakládá na základě judikatury
SDEU povinnost notifikaci dle směrnice 98/34 v rámci přípravy
dotčené změny zákona provést[27][27].
Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější požadavky pro
intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro povinnost
návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34
irelevantní, neboť dle SDEU se oznamovací povinnost vztahuje
i na změny technických předpisů, jež zavádějí v porovnání
s předchozí právní úpravou snadnější podmínky pro
obchod se zbožím[28][28].
Jak
uvedl dovolatel, změnila uvedena novelizace (liberalizace)
z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998
Sb. v tom smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné
jakémukoliv zacházení s Cannabis (včetně jeho pěstování)
zabránit již na základě nevydání povolení dle původního § 8
zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval právní nárok na
získávání povolení k takovému zacházení. Po novele
zákonem č. 141/2009 Sb. tak jedinou možností, jak zabránit
pěstování Cannabis státními orgány se stal § 24 zákona č.
167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska obchodu mezi členskými
státy tak získal §
24 zákona č. 167/1998 Sb. samostatný právní význam pro právo
EU až po novele zákonem č. 141/2009 Sb.
5.
K
porušení základních práva Nejvyšším soudem
Ve
vztahu k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na
základě výše uvedeného z hlediska ústavněprávního
konstatovat:
Ačkoliv
dovolatel namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího
soudu nevymahatelnost dotčených ustanovení ZoNL a s tím
i conditio
sine qua non neaplikovatelnost
§ 283 trestného zákoníku z důvodu neoznámení ZoNL při
jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle směrnice 98/34,
nepoložil žádný se soudů SDEU předběžnou otázku dle čl. 267
SFEU.
Zejména
Nejvyšší soud, kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, přísluší
povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, tak
neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná
výjimka (acte clair, acte éclairé[29][29]),
která by jej ve smyslu judikatury SDEU z povinnosti předběžnou
otázku SDEU položit, zprostila[30][30].
Argumenty
uvedené v usnesení[31][31],
kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou
nevymahatelnosti dotčených ustanovení ZoNL, se pouze
omezily na konstatování, že ZoNL vychází z mezinárodních
ujednání a unijních předpisů.
Přitom dle judikatury Soudního dvora musí mezi unijním
(transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním
zákonem existovat přímý
vztah[32][32],
tj. V zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na
reprodukci obsahu stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy,
výjimky z oznamovací povinnosti v případě transpozice
unijní legislativy na základě čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že konkrétní
vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním předpisem,
tj. přímo vyplývá z transpoziční povinnosti. Stejné úvahy
musí platit i pro výjimku ve vztahu k mezinárodním ujednávaní
stanovenou čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.
Jak
ve vztahu k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34), tak ve vztahu k mezinárodním dohodám (čl. 10
odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34), však Nevyšší
soud neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní
ustanovení, které by přímo stanovilo povinnosti obsažené ve §§
8 a 24 ZoNL.
Dovolatel
dodává, že takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu,
že takové unijní či mezinárodněprávní ustanovení neexistuje.
Pokud jde o § 24 ZoNL dovolatel dokládal již v prvním dovolání
odpověď Ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 106/1999 Sb., o
svobodném přístupu k informacím, která uvedla „Zákonodárce
vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z
roku 1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže
je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz
pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je,
podle jejího názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu
veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění tomu, aby omamné
látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná
Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto
skutečnost však nelze chápat tak, že by ČR tím plnila ve smyslu
čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně právní
závazky, které vedou ke společným
technických
specifikací, neboť tím čl. 22 Úmluvy zavádí
možnost a nikoliv
povinnost vedoucí
ke společným technickým specifikacím, jež budou povinné pro
všechny Smluvní strany.
Navíc
jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na které odkazuje poznámka
pod čarou č. 1 v § 1 ZoNL, resp. které uvádí Nejvyšší
soud[33][33],
nezpůsobilé sloužit jako transpoziční předpis z důvodu přímé
aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich provádění do
vnitrostátního práva[34][34].
Navíc dle uvedené poznámky pod čarou jde o unijní nařízení
týkající
se prekursorů drog, mezi které Cannabis nepatří. Z
logiky věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat)
ustanovení, která by přímo vedla k přijetí § 8 a 24 zákona č.
167/1998 Sb., čímž by na základě čl. 10 odst. 1 odrážka první
směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde o povinnost dotčené
vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na modelovou legislativu OSN
Nejvyšším soudem je zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o
závazný (mezinárodní) akt, jež stanoví povinnost sporná
ustanovení ZoNL přijmout, a který by v souladu s čl. 10
odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 zprostil členský stát od
notifikační procedury. Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké
ustanovení jim dále citovaných mezinárodních ujednání přímo
požaduje zavedení §§ 8 a 24 ZoNL.
Pokud
tedy bylo záměrem odůvodnění Nevyššího soud říci, že
námitka nevymahatelnosti uvedena dovolatelem je neopodstatněna
z důvodu, že ZoNL čerpá z výjimek stanovených čl. 10
směrnice, učinil
tak ve smyslu výše uvedené judikatury SDEU nedostatečně a
chybně. Stejně
tak jeho celkový závěr, že ZoNL ČR „splnila
všechny požadavky kladené na právní úpravu týkající se drog
a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené evropské
legislativy navazují a jsou s ni v souladu“ z hlediska
směrnice 98/34 a judikatury SDEU neobstojí.
Dovolatel
zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí vnitrostátních soudů
vykládat sporné otázky práva EU, neboť to přísluší pouze
SDEU, nepřísluší ani dovolateli tato pravomoc. Nicméně výše
uvedené dokládá, že v předmětné věci existují víc než
důvodné obavy nedodržení práva EU jednak Vládou ČR
(neoznámením ZoNL dle směrnice 98/34 při novelizaci tohoto zákona
po vstupu do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na základě
nedostatečného a chybného odůvodnění odmítl položit
předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267 odst. 3 SFEU.
Dovolatel
si je vědom možných veřejných (společenských a případně i
politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24 ZoNL. Nicméně
by chtěl zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené pádné
(dle názoru dovolatele nevyvratitelné) právní důvody a svévolné
ignorování těchto právní důvodů dotčenými soudy by v opačném
případě byla
všechna ujištění o dodržování zásad právního státu
dodržující ústavně a unijně zaručená práva pouhou neúčinnou
deklarací.
Tím,
že nepoložil předběžnou otázku SDEU, ačkoliv rozhodoval ve
smyslu kogentní normy čl. 267 odst. 3 SFEU, jako soud, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a jeho rozhodnutí
záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší soud porušil
ústavně zaručené základní právo dovolatele na zákonného
soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.
Veškerý
jiný výklad by zcela popřel účel (effet
util)
čl. 267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska unijního práva
nepřijatelný – viz zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve
věci C-224/01 Köbler týkající
se náhrady škody v případě porušení práva EU
v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
Tím,
že se Nejvyšší soud chybně vypořádal s námitkou
nevymahatelnosti odkazem na chybnou skutečnost, že ZoNL provádí
ustanovení unijních a mezinárodních předpisů, která zprošťuje
od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil
ústavně zaručené základní právo dovolatele na spravedlivý
proces dle čl. 36 LZPS.
Tím
Nevyšší soud v rozporu se ústavněprávně zaručenou
zásadou nulla
poena sine lege dle
čl. 39 LZPS aplikoval na dovolatele zákon,
jež je třeba z hlediska unijního práva považovat
za nevymahatelný
vůči dovolateli.
[1][1]
Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění
uvedena v citacích doplněna dovolatelem.
[2][2]
Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS. Tuto
skutečnost dovolatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější
judikatury Soudního dvora na tuto směrnici.
[3][3]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA
Security International,
bod 54; rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 45.
[5][5]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne 9.
července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se
uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u
výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném
členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES
- http://www.mpo.cz/dokument48561.html
[7][7] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale
Intermosane, bod
11.
[9][9] Čl.
10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34.
[10][10] Čl.
10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.
[11][11] Čl.
10 směrnice 98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací
povinnosti, jako je např. provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto
výjimky jsou však pro danou věc zjevně irelevantní.
[14][14] Nařízení
vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech
při poskytování informací v oblasti technických
předpisů, technických dokumentů a technických norem.
[15][15] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans,
bod 36 a zde uvedená judikatura. Důraz v citaci dodán.
[16][16] Viz
st. 16 dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce
metodikou poskytování informací v oblasti technických norem a
předpisů a pravidel pro služby informační společnosti -
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm
[17][17]ttp://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2
[18][18] Viz
čl. 48 odst. 2 Legislativních pravidel vlády.
[19][19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii
[20][20] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale
Intermosane, bod
11.
[25][25] http://ec.europa.eu/enterprise/tris
[26][26] Viz
rovněž čl. 48 odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež
stanoví povinnost uvést skutečnost, že návrh předpisu byl
oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním
ustanovení předpisu.
[28][28] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-273/94 Evropská
komise proti Nizozemskému království,
body 13 až 15.
[29][29] Naopak
stav unijní judikatury hovoří v prospěch dovolatele v tom
smyslu, že ČR měla zákon o NL oznámit v rámci novelizace
zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou §§ 8 a 24 ve vztahu
k žadateli nevymahatelné.
[31][31] Viz
dotčené usnesení Nevyššího soudu č.j. 8 Tdo 1231
/2011 od polovičky strany 10 do polovičky strany 11.
[32][32] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-289/94 Komise
ES proti Itálii,
body 36, 43 a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve
spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers,
body 19 až 24.
[33][33] Nevyšší
soud odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92,
která ovšem zavádí systém sledování určitých látek často
používaných k nedovolené výrobě omamných a psychotropních.
Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24
ZoNL.
