Ve věci 20 T 45/2011 jako obhájce ods. Miloslava T e t o u r a
odůvodňuji stížnost, kterou klient podal do protokolu o veřejném zasedání dne
31. března 2015 proti usnesení, jímž byl zamítnut
jeho návrh na povolení obnovy řízení.
V odůvodnění napadeného
usnesení soud konstatoval, že lze dát odsouzenému za pravdu, že zákon č.
167/1998 Sb. o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“),
který byl použit pro zdůvodnění některých znaků skutkové podstaty trestného činu,
kterým byl obžalovaný uznán vinným, byl
notifikován až účinností od 1.1.2014 (tedy po skončení trestního stíhání). Podle soudu se však
nejedná o „novou“ skutečnost či důkaz, neboť uvedená situace spočívající v
absenci uvedené notifikace byla známa již v době, kdy bylo krajským soudem rozhodováno
o vině a trestu obžalovaného.
Takovou argumentaci však
odsouzený považuje za nesprávnou proto, že spravedlňuje jeho nezákonné
odsouzení konstatováním, že bylo nezákonné již v době, kdy k němu došlo, a
nestalo se tedy nezákonným až později. Podle názoru odsouzeného je však správná
argumentace právě opačná, tedy taková, že pozdější změna právního stavu v podobě
notifikace zákona o návykových látkách (a rovněž notifikace nařízení vlády č.
463/2013 Sb. o seznamech návykových látek) je bez vlivu na jeho dřívější
odsouzení, zatímco absence této notifikace v době spáchání činu, jakož i v době vydání
odsuzujícího rozsudku pro tento čin, je důvodem nezákonnosti takového
rozhodnutí.
Notifikace je v České
republice upravena nařízením vlády č. 339/2002 Sb. (dále jen „vládní nařízení“)
o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů,
technických dokumentů a technických norem. Toto vládní nařízení nabylo účinnosti dnem vstupu
smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost (tj. dnem
1.5.2004). Podle § 2 tohoto vládního nařízení ministerstva, jiné ústřední
správní úřady a Česká národní banka ve stanovených lhůtách předávají své návrhy
příslušných norem Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní
zkušebnictví, který je dále předává Evropské komisi. Ze směrnice Evropského
parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22.6.1998 vyplývá, že předpis, který měl být
a nebyl notifikován, je právně nevymahatelný a nikdo nemůže být odsouzen za
jeho porušení. Nevynutitelnost předpisu, který nebyl notifikován, není sankcí,
kterou by stanovila přímo směrnice 98/34/ES, vyplývá však z judikatury
Evropského soudního dvora, zejména z rozsudku C-194/94.
Odsouzený je proto přesvědčen,
že absence notifikace zákona o návykových látkách je novou skutečností, která
byla soudu dříve neznámá a která vyšla najevo až dnem 1.1.2014, kdy byla
notifikace výslovně uvedena v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o návykových látkách.
Odsouzený též namítá, že důkaz o absenci notifikace zákona o návykových látkách
nemohl navrhnout v původním řízení, jehož obnovy se domáhá, neboť důkaz o tom,
že zákon o návykových látkách notifikaci podléhá, je novým důkazem, který vyšel
najevo až dnem 1.1.2014, kdy byla notifikace tohoto zákona výslovně uvedena v
jeho § 1 odst. 2.
Odsouzený dále namítá, že
otázka absence notifikace zákona o návykových látkách je předběžnou otázkou
v působnosti Soudního dvora ve smyslu § 9a zákona č. 141/1961 Sb. (dále
jen „trestní řád“).
Odsouzený proto již předal
soudu I. stupně na veřejném zasedání dne 31.3.2015 text otázek, které mají být
položeny Soudnímu dvoru s tím, že jeho rozhodnutí o těchto předběžných otázkách bude pro
všechny orgány činné v trestním řízení závazné. Než se tak stane,
odsouzený navrhuje, aby soud podle § 9a odst. 2 trestního řádu vydal rozhodnutí
o přerušení řízení. Na základě rozhodnutí Soudního dvora nechť je pak
rozhodnuto o návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení.
