Krajský soud
České Budějovice
Ve věci 20 T 45/2011 jako obhájce ods. Miloslava T e t o u r a
odůvodňuji stížnost, kterou klient podal do protokolu o veřejném zasedání dne
31. března 2015 proti usnesení, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy
řízení.
V odůvodnění
napadeného usnesení soud konstatoval, že lze dát odsouzenému za pravdu, že
zákon č. 167/1998 Sb. o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“), který byl použit pro
zdůvodnění některých znaků skutkové
podstaty trestného činu,
kterým byl obžalovaný uznán vinným, byl notifikován až účinností od 1.1.2014
(tedy po skončení trestního stíhání). Podle soudu se však nejedná o „novou“ skutečnost či důkaz, neboť
uvedená situace spočívající v absenci uvedené notifikace byla známa již v době,
kdy bylo krajským soudem rozhodováno o vině a trestu obžalovaného.
Takovou argumentaci
však odsouzený považuje za nesprávnou proto, že ospravedlňuje jeho nezákonné
odsouzení konstatováním, že bylo nezákonné již v době, kdy k němu došlo, a
nestalo se tedy nezákonným až později. Podle názoru odsouzeného je však správná
argumentace právě opačná, tedy taková, že pozdější změna právního stavu v
podobě notifikace zákona o návykových látkách (a rovněž notifikace nařízení
vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek) je bez vlivu na jeho
dřívější odsouzení, zatímco absence této notifikace v době spáchání činu, jakož
i v době vydání odsuzujícího rozsudku pro tento čin, je důvodem nezákonnosti
takového rozhodnutí.
Notifikace je v České
republice upravena nařízením vlády č. 339/2002 Sb. (dále jen „vládní nařízení“)
o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů,
technických dokumentů a technických norem. Toto vládní nařízení nabylo
účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v
plastnost (tj. dnem 1.5.2004).
Podle § 2 tohoto
vládního nařízení ministerstva, jiné ústřední správní úřady a Česká národní
banka ve stanovených lhůtách předávají své návrhy příslušných norem Úřadu pro
technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, který je dále předává
Evropské komisi. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne
22.6.1998 vyplývá, že předpis, který měl být a nebyl notifikován, je právně
nevymahatelný a nikdo nemůže být odsouzen za jeho porušení. Nevynutitelnost
předpisu, který nebyl notifikován, není sankcí, kterou by stanovila přímo
směrnice 98/34/ES, vyplývá však z judikatury Evropského soudního dvora, zejména
z rozsudku C-194/94.
Odsouzený je proto
přesvědčen, že absence notifikace zákona o návykových látkách je novou
skutečností, která byla soudu dříve neznámá a která vyšla najevo až dnem
1.1.2014, kdy byla notifikace výslovně uvedena v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o
návykových látkách. Odsouzený též namítá, že důkaz o absenci notifikace zákona
o návykových látkách nemohl navrhnout v původním řízení, jehož obnovy se
domáhá, neboť důkaz o tom, že zákon o návykových látkách notifikaci podléhá, je
novým důkazem, který vyšel najevo až dnem 1.1.2014, kdy byla notifikace tohoto
zákona výslovně uvedena v jeho § 1 odst. 2.
Odsouzený dále
namítá, že otázka absence notifikace zákona o návykových látkách je předběžnou
otázkou v působnosti Soudního dvora ve smyslu § 9a zákona č. 141/1961 Sb.
(dále jen „trestní řád“). Odsouzený proto již předal soudu I. stupně na veřejném
zasedání dne 31.3.2015 text otázek, které mají být položeny Soudnímu dvoru s
tím, že jeho rozhodnutí o těchto předběžných otázkách bude pro všechny orgány
činné v trestním řízení závazné. Než se tak stane, odsouzený navrhuje, aby
soud podle § 9a odst. 2 trestního řádu vydal rozhodnutí o přerušení řízení. Na
základě rozhodnutí Soudního dvora nechť je pak rozhodnuto o návrhu odsouzeného
na povolení obnovy řízení.
