Ústavní
soud České republiky
Joštova
8 660 83 Brno 2
e-mail:
podani@usoud.cz
Jednou!
Stěžovatel:
Dušan
Dvořák, nar. 12.1.1962, 798 55 Ospělov 6
právně zastoupen
Pavlem Andrlem, advokátem IČ:
73630691
se sídlem Kratochvílova
624/43,
750 02 Přerov zapsán u ČAK
v Praze
pod evidenčním číslem
13943
ID
datové schránky eig7hmq
Účastník řízení:
Nejvyšší
soud
Krajský soud v Brně
Okresní soud v Prostějově
trestní řízení
Ústavní
stížnost podaná v záchovné lhůtě proti usnesení Nejvyššího
soud sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31.5.2016, proti pravomocnému
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To
317/2015, ve věci rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne
26.05.2015, č.j. 3 Nt 1151/2014-411
Přílohy:
- plná moc - usnesení
Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5.
2015
- usnesení Krajského soudu v
Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015
- usnesení Nejvyššího soud
sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31.5.2016
- dále dle textu
Není stanovena poplatková
povinnost.
I.
1. Usnesením Krajského soudu
v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015 byla dle § 148,
odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná
stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3
Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015 o ochranném opatření ve formě
zabrání věci podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku. Toto
tvrzení navrhuji prokázat usnesením Krajského soudu v Brně sp.
zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015, usnesení Okresního soudu v
Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015.
2. Proti usnesení krajského
soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém navrhoval, aby
dovolací soud usnesení obou instancí zrušil a věc vrátil soudu
odvolacímu k dalšímu řízení. Dovolací soud však dovolání
stěžovatele odmítl usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo
333/2016 ze dne 31.5. 2016. Toto tvrzení navrhuji prokázat
usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 333/2016 ze dne
31.5.2016.
3. Dle § 72 odst. 1 písm.
a), zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, se stěžovatel
rozhodl využít svého ústavně zaručeného práva k podání
ústavní stížnosti z důvodu, že pravomocnými usneseními
obecných soudů, jak jsou vpředu označeny, bylo porušeny jeho
základní práva a upřeny svobody zaručené ústavním pořádkem.
4. Ve věci stěžovatel
namítá, že výše označené soudní orgány porušily ústavně
zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, který zaručuje právo vlastnit
majetek, vlastnickému právu každého přisuzuje stejný zákonný
obsah i ochranu a jeho nucené omezení připouští pouze ve
veřejném zájmu a na základě zákona, jakož i legitimní
očekávání nabytí majetku.
5. Dále stěžovatel namítá
porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kdy
soudy současně s tím nedostály ani své ústavní povinnosti
uložené jim článkem 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a to ve
spojení s právem na spravedlivý proces garantovaný ve čl. 6
odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále též „Úmluva“).
6. Byť si je stěžovatel
vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, který dlouhodobě
zdůrazňuje, že „Ústavní soud není povolán k přezkumu
správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné
nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě
zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by
byl Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě
obecných soudů, jíž však není“ (k tomu srov. nálezu
Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 512/12, nález sp. zn. IV. ÚS
2040/12), tak je stěžovatel zároveň přesvědčen, že došlo k
tak závažnému porušení práva na spravedlivý proces a dalších
jeho základních práv a svobod, že není možné dosáhnout sanace
jiným způsobem, nežli podáním ústavní stížnosti.
7. Podle judikatury Ústavního
soudu v obdobných věcech, „může-li mít evidentní pochybení
obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní
soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku
36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah
ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva
a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS
750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), odst. 11., sp. zn. II.
ÚS 2411/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 28/52 SbNU 275), sp. zn. II. ÚS
3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS
2040/12 ze dne 12. 12. 2012].“
8. Na základě výše uvedené
předešlé judikatury Ústavního soudu je stěžovatel názoru, že
Ústavní soud je v tomto případě povolán k odstranění
závažných pochybení rozhodnutí obecných soudů na bázi
porušení ústavních předpisů, když je přesvědčen, že jeho
ústavní stížnost nemůže být zjevně neopodstatněná a
vyžaduje sofistikované vyjádření Ústavního soudu.
II.
1. Jedním z klíčových bodů
celého případu stěžovatele je neexistující zákonná úprava
pro stanovení postupů při zjišťování obsahu THC v rostlinách
konopí, a to ve vztahu k postupům OČTŘ, které jsou do značné
míry projevem libovůle, byť se jedná o naplnění formálních
znaků skutkové podstaty trestného činu. Že v této věci zcela
chybí judikatura a výklad, byť výsledky obsahu THC v konopí dle
odlišných vzorků k měření mohou být až 100 násobně odlišné,
konstatoval dne 21. 4. 2016 č. j. Zin 38/2016 i předseda Nejvyššího
soudu, avšak k tomuto a k dalším napadaným skutečnostem se
Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil. Takové jednání je pak v
rozporu nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, které určily,
že soud povinen náležitě odůvodnit své rozhodnutí.
2. Definice konopí je také v
rozporu se základními zásadami trestního řízení. Totiž zákon
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v § 2, písm. f) používá
tři zcela odlišné definice konopí, z čehož se mimo jiné odvíjí
i způsob měření THC, kdy zákon definuje rostlinu konopí a) jako
kvetoucí vrcholík, b) plodonosný vrcholík a c) celou nadzemní
část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík.
3. Z každé části rostliny
však lze dojít k extrémním rozdílům účinné látky, což je
doloženo nákladnou srovnávací studií Open Royal Academy, kterou
prováděl znalec doc. RNDr. Peter Ondra, CSc.
4. Je třeba se tázat, zdali
zmíněná definice naplňuje zásadu nullum crimen sine lege certa,
resp. zdali je takové vyjádření dostatečně určité a podrobné,
aby jednající neměl pochybnosti o tom, kdy a za jakých podmínek
se jeho chování stává trestným.
5. Totiž z definice konopí
lze dospět ke třem různým závěrům, co je to konopí, a podle
tohoto závěru je možné dále postupem, kterým se zjišťuje
obsah THC, dovodit, že lze ve výsledku dojít k úplně rozdílným
závěrům o obsahu THC v jednotlivých částech rostliny, protože
v kvetoucím nebo plodonosném vrcholíku konopí je nejvyšší
koncentrace THC, stonek a kořen obsahují mnohem méně THC než
vrcholík (květ), když tento rozdíl může být i stonásobný
(!).
6. Dalším problém je i
nejednotnost postupů příslušných expertních orgánu pro měření
obsahu THC v konopí v rámci trestního řízení, čehož je
důkazem sdělení ředitele Kriminalistického ústavu ze dne
31.1.2013 č.j. KUP-1803-1/ČJ-2013-2303MR, že OČTŘ měří obsah
THC podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, že OČTŘ neměří
dle trestní definice konopí dané do 5.1.2012 nařízením č.
455/2009 Sb., ale dle § 2 písmeno d) ZoNL (bez uvedení konkrétní
ze tří odlišných definic), protože vládní nařízení č.
455/2009 Sb. určené pro trestní právo je podzákonná norma!
Závěrem tak je, že v každém kraji se konopí měří jinak, což
je opravdu nepřípustné a je nutno takové postupy označit za
nezákonné a za projevy libovůle.
7. Nadto, všechno poměrně
komplikuje i evropská úprava, Nařízení Komise (ES) č.
1122/2009, kteréžto představuje obecně závazný, přímo
aplikovatelný předpis, podle kterého je nutno postupovat při
zjišťování obsahu THC v konopí. Na tom nic nemění charakter
nařízení, který se zaměřuje na úpravu určité oblasti, avšak
nabízí zcela zjevně zákonnou resp. dokonce zákonu nadřazenou
metodu, která umožňuje zjištění obsahu THC v konopí, přičemž
tato metoda je obecně závazná, a to díky úpravě pomocí aktu
obecné povahy, závazného ve všech svých částech a
bezprostředně použitelného v každém členském státě. Na
okraj je třeba vyzdvihnout skutečnost, že v metodice je určeno
množství, místo a doba sběru, charakter směsi k měření a jeho
určení, limitní termín zrání atd.
8. Je nezbytné doplnit, že
dochází-li k měření THC, mělo by případné zjištění o
obsahu THC být ověřitelné, resp. přezkoumatelné, neboť dochází
k naplnění formálních znaků trestného činu. Avšak
postupuje-li se bez jednoznačného a závazného popisu vzorku –
části konopí, která se má měřit, tak o přezkoumatelnosti
tohoto pokusu (měření THC) je nutno silně pochybovat. Při měření
THC je pak možné dojít k zcela odlišným závěrům o obsahu THC,
jak ostatně dokazuje i výše zmíněné vyjádření ředitele
Kriminalistického ústavu, který konstatuje, že obsah THC se měří
podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, i toto zřejmě
nenaplňuje výše zmíněnou ústavní zásadu.
9. Nepochybně tak otázka,
zda tyto rostliny konopí jsou či nejsou opravdu škodlivé (z
hlediska obsahu THC), zda je správně naměřeno množství THC v
rostlinách, zda je opravdu správně použit způsob, jakým se
stanovuje množství THC v té které rostlině, zda jsou tyto závěry
správné, výpočet je správný a je k tomu použita správná
právní norma, představuje kruciální problém v rámci zmíněného
trestného činu a nelze jej podceňovat. Nadto, je oprávněným
požadavkem nejen stěžovatele, ale i celé společnosti, aby
postupy pro zjišťování trestní odpovědnosti bylo naprosto a
vždy jednotné.
III.
1. Další klíčovým
problémem je poměrně zvláštní postup Nejvyššího soudu, neboť
tento se nikterak nevyjadřuje k námitkám stěžovatele týkajících
se skutečnosti, zdali konopí je či není prekurzor, a to i když
stěžovatel v podaném dovolání poměrně rozsáhle argumentuje a
vysvětluje, proč konopí prekurzorem nemůže být.
2. To by snad nebylo samo o
sobě natolik zvláštní, byť to lze považovat za zásah do práv
stěžovatele, nicméně je třeba v této souvislosti zhodnotit
dosavadní praxi dovolacího soudu, který rozhodnutím ze dne
23.7.2006 sp.zn. 3 Tdo 687/2006 určil, že konopí není prekurzor,
na což navázal i Ústavní soud nálezem sp.zn. II. ÚS 254/08 z
18. 11. 2008, a to proto, že pěstování konopí není výroba drog
„protože konopí je již samo o sobě omamnou a psychotropní
látkou, není pěstování konopí samo o sobě výrobou drog.“
3. Nejvyšší soud však
rozhodnutím sp.zn. 8 Tdo 1231/2011 bez důkazu ve spisu a rozsudcích
a v naprostém rozporu s jeho předchozí praxí rozhodl, že
stěžovatel vyráběl z konopí THC (a porušoval § 15 písm e)
ZoNL) a rozhodl, že konopí je prekurzor. Žádný takový důkaz,
že stěžovatel vyráběl THC, však neexistoval a okresní, ani
krajský soud toto neuvedl v rozsudcích.
4. Pokud jde o přírodovědný
důkaz, že konopí není prekurzor, toto rovněž uvádí soudně
znalecký posudek Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v
Olomouci ze dne 10. 8. 2015 č. 1/1- 2015 podepsaný prof. RNDr.
Zdeňkem Dvořákem, DrSc., Ph.D. a schválený děkanem fakulty
prof. RNDr. Ivo Frébortem, CSc., Ph.D. Tito znalci rovněž
potvrdili studiemi doložená tvrzení znalců doc. RNDr. Petera
Ondry, CSc. a doc. Lumíra Hanuše, DrSc. o zcela odlišném obsahu
THC v odlišných vzorcích – částech konopí, což je uvedeno
společně na http://univerzitapalackeho.blogspot.com/
IV.
1. Obecné soudy se nijak
zvlášť nezabývaly otázkou okolností vylučujících
protiprávnost, a to přípustného rizika, která však hraje
poměrně významnou roli. Nepochybně hodnocení, zda došlo k
naplnění okolnosti vylučujících protiprávnost, není otázka,
kterou by se měl zajímat Ústavní soud, nicméně v daném případě
dochází zásahu do základních práv a svod tím, že obecné
soudy tento institut nedostatečně posoudily.
2. Dále, otázku výzkumu a
přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost dle
§ 31 trestního zákoníku je nutno spojit se závěrem, že
ochranné opatření bylo uloženo v rozporu se zákonem.
3. Problematiku výzkumu a
přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost,
tedy faktický střet těchto dvou práv, kdy je v důsledku
definovaného jednání vyloučeno trestněprávní, resp.
protiprávní hodnocení tohoto jednání, je třeba dle názoru
stěžovatele vyložit a aplikovat na jeho případ. Otázka
protiprávnosti jednání je totiž základním předpokladem pro
vydání ochranného opatření zabráním věci.
4. K prokázání toho, že
jeho jednání nebylo protiprávní, navrhoval stěžovatel řadu
svědků. Soudy obou instancí však navrhované důkazy neprovedly.
Navrhování svědci se měli vyjádřit mimo jiné k výzkumu
stěžovatele, k povaze pozitivních léčebných účinků konopí,
k případné škodlivosti konopí a k nesprávnému způsobu měření
obsahu THC v konopí.
5. Je třeba připomenout, že
existují oblasti lidských činností, ve kterých je možno hovořit
o riziku, resp. ve kterých je nutné činit důležitá rozhodnutí.
Podobně je tomu i v oblasti výzkumu, který prováděl stěžovatel,
jelikož je celosvětovým trendem uvolňování regulace spojené s
pěstováním konopí. Ze strany tuzemských zákonodárců však
doposud nejsou činěny vstřícné kroky k nižší regulaci na trhu
s léčebným konopím, avšak stěžovatel je přesvědčen, a to na
základě dnes již obecných znalostí, ale rovněž na základě
celé řady prokazatelných výzkumů, že konopí má pozitivní
účinky pro lidské zdraví.
6. Soudy se proto měly v
rámci posuzování přípustného rizika zabývat otázkou
škodlivosti vydaných rostlin, měly zkoumat, zda je správně
zvolena metoda výpočtu THC v rostlinách, měly zkoumat povahu
jednání stěžovatele, tj. zda se jednalo o výzkum, který
vylučuje protiprávnost, či trestnou činnost. K tomuto všemu se
měli odborně vyjádřit navržení svědci, které soudy odmítly
vyslechnout s odůvodněním, že je to nadbytečné.
7. Nezbytné je uvést, že i
dle zákonné definice jsou omamné a psychotropní látky nebezpečné
jen za určitých okolností, nikoliv vždy: Omamnými a
psychotropními látkami jsou takové látky, u kterých vzniká
nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných
pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného
dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek [srov.
§ 2 písm. a) cit. zákona č. 167/1998 Sb., dále srov. přílohy
č. 1 až 7 k tomuto zákonu.
8. Je tedy zjevné, že soudy
prvního a následně i druhého stupně stěžovateli neumožnily
prokazovat, že jednal v souladu s § 31 trestního zákoníku, kdy
pěstoval a zpracovával konopí, a to z důvodu výzkumu a pro
léčebné účely, byť splnění podmínek přípustného rizika
jako okolnosti vylučující protiprávnost je objektivně nanejvýš
pravděpodobné, přičemž stěžovatel je o splnění těchto
podmínek přesvědčen.
9. Bez vědecké a výzkumné
činnosti stěžovatele by nemohlo docházet ke zkoumání
jednotlivých druhů rostlin konopí a jejich pozitivních
zdravotních účinků, přičemž právě bez těchto výzkumných
kroků by nemohlo dojít k vědeckotechnickému pokroku. Již výše
byl zmíněn celosvětový trend, tudíž je velmi pravděpodobné,
že konopí se dříve či později bude ve větší míře využívat
k léčebným účelům.
10. Kromě jiných podmínek
přípustného rizika je třeba vyzdvihnout právě skutečnost, že
stěžovatel všechny kroky nečinil za vidinou ekonomického zisku,
nýbrž to činil v duchu užitku celé společnosti. Neměl v úmyslu
distribuovat konopí na černém trhu k šíření toxikomanie, nýbrž
za účelem výzkumu pozitivních vlastností rostliny konopí nikoli
obsahu THC. Tudíž hrozící škoda, která by zde mohla vzniknout
byla minimální, lépe řečeno téměř nulová.
11. Od vědeckých poznatků,
na kterých je postavena trestnost pěstování konopí se stěžovatel
odchýlil, jelikož normovaný stav vědeckého poznání byl již
prokazatelně překonán. Pěstování konopí nenarušuje právem
chráněný zájem na ochranu společnosti před toxikomanií, pokud
je pěstováno a zpracováváno odborným způsobem a zároveň
používáno na výzkum a léčbu. Zde je společenská prospěšnost
léčebného konopí mnohem vyšší, než případná míra rizika.
12. Soud prvního stupně však
konstatuje, že: Otázka léčivých účinků konopí, zda se jedná
o rostlinu škodlivou či nikoli, není otázka, kterou má řešit
soud v rámci řízení o zabrání věci….Otázka jeho léčivých
účinků tak není předmětem řízení. Pokud však soud má v
úmyslu uložit ochranné opatření zabrání věci dle § 101 odst.
1 písm. c) trestního zákoníku, tak toto jsou přesně otázky,
které řešit musí.
13. Stěžovatel je tak
přesvědčen o tom, že zabrané věci byly určeny pro výzkum a
jeho jednání bylo zcela v intencích § 31 trestního zákoníku,
tedy nedopustil se trestně právního jednání, zabrané věci
nepochází z trestné činnosti a rozhodně nejsou společensky
nebezpečné a neohrožují bezpečnost lidí.
V.
1. Dané řízení je navíc
celkově poznamenáno vskutku neblahou skutečnosti, totiž
stěžovatel byl nejdřív shledán nepříčetným, a proto došlo k
zastavení trestního řízení. Jinými slovy, bylo konstatováno,
že u stěžovatele byla vyloučena příčetnost v době spáchání
trestného činu, což znamenalo, že není trestně odpovědný, a
tedy nebyla prokázána vina stěžovatele způsobem, který předvídá
trestní právo, proto na něj nelze hledět jako na odsouzeného.
2. To, že stěžovatel byl
shledán nepříčetným, však má velmi neblahý vliv na život
stěžovatele. O to víc, když se musí neustále podrobovat
znaleckému zkoumání týkající se jeho ovládacích a
rozpoznávacích schopností. Mnohem zásadnější skutečností je
to, že stěžovatel se musel bránit, aby dosáhl toho, že své
ovládací a rozpoznávací schopnosti nemá natolik oslabeny, aby
nedokázal posoudit následky svého jednání.
3. Za daných okolnosti došlo
k zastavení řízení v důsledku údajné nepříčetnosti
stěžovatele, a tedy stěžovateli nebyla dokázaná vina za trestný
čin, ze kterého byl obviňován, ale rovněž to vytvořilo
překážku věci rozsouzené.
4. To má však ústavněprávně
významné následky, stěžovatel se totiž nemohl domáhat toho, že
jeho jednání bylo zcela v souladu s právním řádem a sám sebe
plně „očistit“ od trestního obvinění. Navíc, pokud by
výsledkem trestního řízení nebylo zastavení řízení v
důsledku nepříčetnosti, ale naopak pravomocné zproštění viny,
potom by bylo zcela vyloučeno zabrání věci, jak je činěno v
daném případě.
5. Domohl-li by se stěžovatel
zproštění viny, pak by vztah k údajnému trestnému činu zcela
vymizel, podobně i tvrzený požadavek na zajištění bezpečnosti
lidí nebo majetku, popř. společnosti by zcela ztratil smysl.
6. Avšak všechny tyto
skutečnosti mají v daném případě vliv a je třeba je velmi
detailně zhodnotit ve vztahu k okolnosti vylučující protiprávnost
– přípustného rizika a krajní nouze.
7. Označení podobných
námitek za zjevně neopodstatněné tak, jak to zdejší soud učinil
v předchozích ústavních stížnostech stěžovatele, je
neadekvátní a nepřiléhavý přístup orgánu, který má dohlížet
na ústavnost a na ochranu základních práv a svobod občanů ČR.
Je proto nanejvýš důležité, aby se Ústavní soud věcí
stěžovatele důsledně zabýval a aby mu nabídl i dostatečné
odůvodnění k jím uplatněným námitkám.
8. Dostatečné odůvodnění
je právem nejen stěžovatele, ale i zárukou, že výkon
spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování
soudů je kontrolované veřejností.
VI.
1. Zákonné ustanovení §
101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku sice dovoluje zabavení
věci z důvodu, že věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku,
popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit
ke spáchání zločinu. Je však třeba zdůraznit, že v daném
případě soud zcela rezignoval na dostatečné odůvodnění znaku
„ohrožení bezpečnosti lidí“, jež zde přichází v úvahu.
Navíc, i v tomto případě musí jít o „věc nebo jinou
majetkovou hodnotu uvedenou v § 70 odst. 1“, tedy věc nebo jinou
majetkovou hodnotu, která může být předmětem trestu propadnutí
věci, soudy tedy měly přezkoumat, zdali jsou splněny podmínky
pro propadnutí věci.
2. Samotná skutečnost, že
se jedná o rostlinu konopí, která může být za určitých
okolnosti nebezpečná, nebo zneužitelná, neznamená, že je
nebezpečná a zneužita v tomto konkrétním případě. S tímto se
soudy vůbec nevypořádaly, což je však zásadní problém.
3. Podstatnou skutečností je
i to, že řízení bylo zastaveno a následné zabavení věcí
vyvolává dojem viny stěžovatele, avšak to je naprosto
nepřípustné a nelze dovolit takové zásahy do ústavně zaručené
zásady - presumpce neviny.
4. Z judikatury ESLP plyne, že
presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo
vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z
trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě
předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. I
když vina není formálně konstatována, postačí existence určité
úvahy naznačující, že daný soud nebo činitel pohlíží na
obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je třeba činit
mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání
nějakého trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná
osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena
[Khuzhin a další proti Rusku, rozsudek, 23. 10. 2008, č. 13470/02,
§ 94].
5. Podobně lze toto spojit i
se zásadou přiměřenosti v trestním řízení, podle které by
OČTŘ měly při provádění úkonů trestního řízení
postupovat tak, aby se do práv osob, jichž se takové úkony
týkají, zasahovalo jen v odůvodněných případech na základě
zákona v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního
řízení, resp. aby nebylo zasahováno do základních práv a
svobod občana, což však v daném případě bylo, když nebyly
dostatečně zhodnoceny argumenty stěžovatele týkající se dané
věci, spíše je na něj pohlíženo jako na vinného, i když
trestní stíhání bylo zastaveno.
VII.
1. Lze shrnout, že jak OČTŘ,
tak i soudy se dopustily ve stěžovatelově případě celé řady
pochybení, jež však mají zásadní dopady do jeho sféry
základních práv a svobod, které tímto byly porušeny a které
citelně zasahují do života stěžovatele.
2. Nelze přehlédnout, že
smyslem jednání stěžovatele není a ani nebylo šíření
toxikomanie, tedy činnost předvídaná skutkovou podstatou
trestného činu, ze kterého byl stěžovatel obviňován, nýbrž
snaha o výzkum a využití pozitivních účinků rostliny konopí
na lidské zdraví a život. Jistě tak stěžovatel nenaplnil smysl
a cíl tohoto trestného činu, jímž je právě zneužití rostliny
konopí, resp. její účinné látky THC.
3. Na stěžovatele je rovněž
pohlíženo jako na vinného, a to i díky zabrání věci, které
budí dojem, že stěžovatel je skutečně pravomocně odsouzen, což
však není v souladu s realitou a je v rozporu se zásadou presumpce
neviny. Stěžovateli tak byly zabrány věci, které nenaplňují
zákonné podmínky pro takové zabrání, ať už se jedná o
ustanovení § 101 TZ ve spojení s ustanovením § 70, nebo jde o
okolnost vylučující protiprávnost, jejíž prokázání bylo
stěžovateli znemožněno.
VIII.
1. S ohledem na výše uvedené
skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s
ustanovením § 82 odst. 2, písm. a), a § 82 odst. 3, písm. a),
zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním osudu, pro porušení práva na
spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních prav a svobod a
čl. 90 Ústavy České republiky a pro porušení práva vlastnit
majetek a domáhat se ochrany tohoto vlastnictví dle čl. 11 odst.1
Listiny základních práv a svobod, přijal následující
N Á L E Z
jímž zruší: a) usnesení
Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5.
2015,
b) usnesení Krajského soudu
v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015
c) usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31. 5. 2016
Dušan Dvořák
